"It's funny how going to a concert
can make you the happiest person in the world and then the second it's
over full on depression hits you." The 1975
Zvlášť,
když vám přijde, že koncert trval pět minut, a ne padesát. V případě
The 1975 to ale nikdy nebude dost. Napadne vás tolik songů, které byste
ještě chtěli slyšet naživo, a najednou je konec.
S
podobným pocitem jsem odcházela od pódia po jejich koncertu na Rock For
People. Když jsem to počítala, hráli nějakých jedenáct písní, a stejně
nevím, kam se ta hodina poděla.
Pamatuju
si ale to, že jsem si koncert skutečně užívala. To, jak na mě
zapůsobily písně, které jsem do té doby přehlížela a moc mě nebraly
(například "UGH!" nebo "Change Of Heart"). Ze možná to není jen póza,
to, jak se Matthew Healy tváří. Že je na tom podiu naprosto sám sebou a
na nic si nehraje, i když jsem mu to nikdy moc nevěřila.
Četla
jsem pár recenzí, protože mě zajímalo, jaký názor mají na koncert jiní.
Buď ten, že jejich vystoupení bylo odfláknuté, že jindy je kapela
sladěná celá v bílém a mají naprosto vymazlenou image, teď přišli úplně
obyčejně, zpěvák si dal sklenku vína, která ten den jistě nebyla první, a
poflakoval se lhostejně na podiu s cigaretou v ruce. V jiné recenzi se
psalo, že jejich vystoupení bylo příjemné, ale nedoceněné.
Neříkám,
že by na tom všem nebyla trocha pravdy. Ale ani jedna z těch vytčených
věcí mi nevadila. Vlastně mě příjemně překvapilo, že Matty nepřišel v
bílých zvonech, v culíku a botech na podpatku. Naopak měl jen jakési
černé kalhoty, oranžové tričko a kostkovanou košili ovázanou kolem pasu.
Naprosto jednoduše, ale upřímně.
Působil
trochu vyřízeně, až mi ho bylo líto. Jestli to dělalo to víno, je to
možné. Všechno to ale patřilo k tomu, ten místama nešťastný, unavený
výraz, loudání po pódiu, jindy zas uvolněné tanečky, cigareta v ruce.
Zdálo se, že to má všechno těžce v paži, a já mu to věřila. A uvědomila
jsem si, že takhle stejně se chová i jindy, jestli na festivalu
Glastonbury nebo na nějakém RFP, s tím rozdílem, že si jen tolik
nepotrpěl na image. Co je na tom špatného? Spíš jsem k tomu člověku měla
blíž, než jindy. To by snad mělo být správně, ne?
Publikum
pak pobavil, když mu na pódiu přistálo tričko od nějaké fanynky. Jen ho
lhostejně vzal, krátce prohlídl, hodil zpátky na zem a s úplně kamenným
výrazem řekl: "Díky za tričko, je moc hezký."
Za
celou dobu na festivalu už jsem už byla přesycená toho "Put your
fucking hands up!", "Make some fucking noise!" "Make some noise,
motherfuckers!" To bylo pořád. The 1975 nemají absolutně potřebu něco
takového dělat. Jejich projevy nejsou nucené a stejně tak to neočekávají
ani od lidí. Stejně tak se nezdržovali zbytečným tlacháním a valili
jeden song za druhým. Nebylo to agresivní, a přitom měl celý koncert
skvělé tempo.
Na bicích jsme
bohužel neviděli George, který si při pádu z autobusu poranil rameno, a
musel teď několik koncertů vynechat. Kapela tak měla s s sebou
nahrazujícího bubeníka.
Když jsem
zjistila, že do playlistu často zařazují songy "UGH!", "Change of
Heart", "Loving Someone" a "Somebody Else", moc mě to nenadchlo vzhledem
k tomu, že tyhle tracky se v mém playlistu moc neobjevují. Nikdy bych
ale neřekla, jak ke mně takový smutek "Somebody Else" nebo smrtící basy
"Loving Someone" promluví. Stála jsem tam, úplně bez hnutí, oněmělá.
Atmosféra byla tak úžasná a plná emocí, že jsem chvílema musela zavřít
oči a jen odpočívat v tom okamžiku.
Pořád
se mi nechtělo věřit, že se mi to podařilo, vidět je naživo, že jsou to
skutečně oni. Matty, tak drobný a hubený, jak kdyby se ztrácel. Skvělý
moment během "The Sound", kdy stačilo jen říct, že až napočítám do čtyř, všichni skáčem. Ještě teď z toho mám husí kůži a musím se usmívat, když to vidím na videu.
Hrozně
bych si přála na ně zajít ještě jednou, zopakovat si a prohloubit ten
zážitek, který ve mně zůstal, ale už tolik vyprchal. Zatím se však musím
spokojit s tím, co mi zůstalo.



Žádné komentáře:
Okomentovat